Vynechaná časť - Nakupovanie s Alice 2/2

6. února 2009 v 17:30 | Twilight |  Súmrak

Druhá časť z vynechanej časti Nakupovanie s Alice...

Pohled na telefon mi připomenul moje povinnosti.


"Alice" řekla jsem, když skončila. "Potřebuji zavolat tátovi." Můj hlas byl klidný. Podala mi telefon.


Bylo pozdní odpoledne; doufala jsem, že je v práci. Ale on zvedl telefon po prvním zazvonění. Zarazila jsem se, když jsem si představila jeho úzkostlivý obličej u telefonu.


"Tati?" řekla jsem váhavě.


"Bello! Kde jsi, zlatíčko?"


Silná úleva naplnila jeho hlas.


"Jedu po silnici." Nemusím mu dát najevo, že tři dny jedeme přes noc.


"Bello, musíš se otočit."


"Já potřebuji jet domů."


"Drahoušku, promluvme si o tom. Nemusíš odejít jen kvůli nějakému klukovi." Poznala jsem, že začíná být velmi opatrný.


"Tati, dej mi týden. Potřebuji si ty věci promyslet, a pak se rozhodu, jestli se vrátím. Tohle nemá nic dočinění s tebou, rozumíš?" Hlas se mi nepatrně chtěl. "Mám tě moc ráda, tatínku. Ať se rozhodnu jakkoliv, uvidíme se brzy. Slibuji."


"Dobře, Bello." Jeho hlas byl odevzdaný. "Zavolej mi, až dorazíš do Phoenixu."


"Zavolám ti z domova, tati. Ahoj."


"Ahoj, Bello." Zaváhal předtím, než zavěsil.


Přinejmenším jsem zas byla zadobře s Charliem, přemýšlela jsem, zatímco jsem podala telefon nazpět Alici. Starostlivě mě pozorovala, asi čekala další emocionální kolaps. Ale já jsem na to byla příliš unavená.


Dobře známé město letělo za temným okýnkem. Doprava byla tichá. Rychle jsme projeli středem města a potom jsme stočili okolo severní strany letiště Sky Harbor International, zabočili jsme na jih do Tempe. Právě na druhé straně vysušeného řečiště Salt River, jsme byli míly nebo tak nějak od letiště, Jasper poslechl Alicin příkaz. Snadno ho nasměrovala přes ulice ke vchodu letištního hotelu Hilton.


Uvažovala jsem o Motelu 6, ale byla jsem si jistá, že by odbyli každé peněžní starosti. Vypadá to, že mají nekonečnou rezervu.


Zajeli jsme na obslužné parkoviště pod stínem podlouhlé verandy, a dva hoteloví pikolíci se okamžitě přesunuli k boku impozantního automobilu. Jasper a Alice vystoupily, vypadaly velmi podobní filmových hvězdám ve svých tmavých brýlích. Nemotorně jsem vystoupila, ztuhlá z dlouhých hodin v autě, vypadala jsem obyčejně. Jasper otevřel kufr auta a patolízalský personál spěšně vyložil naše nákupní tašky do mosazného vozíku… Byli příliš dobře vycvičení na to, aby nevěnovali žádné udivené pohledy na náš nedostatek skutečných zavazadel.


Auto bylo velmi chladné uvnitř svého tmavého interiéru; vystoupila jsem do odpoledne v Phoenixu, dokonce i ve stínu bylo jako kdybych strčila hlavu dovnitř trouby, která je připravená na grilování. Poprvé tohoto dne, jsem se cítila doma.


Jasper sebevědomě kráčel prázdnou halou. Alice se mi starostlivě držela po boku, hotelový pikolíci nás dychtivě s našimi věcmi následovali. Jasper přistoupil k recepci s jeho neúmyslně královským stylem


"Bower," Bylo všechno, co řekl profesionálně vypadající recepční. Okamžitě zpracovávala jeho informaci, s jedním jediným nejmenším letmým pohledem k zlatovlasému idolu před ní, který prozrazoval její úlisnou zběhlost.


Okamžitě jsme byli zavedeni do našeho velikánského apartmá. Věděla jsem, že dvě koupelny tu byly jenom kvůli společenským zvyklostem. Hoteloví pikolíci efektivně složili naše tašky, zatímco jsem se ochable posadila na pohovku a Alice odtančila, aby si prohlédla další pokoje. Jasper si s nimi potřásl rukama, když odcházeli, a pohled, který si vyměnily svým směrem, když byli pryč ze dveří, byl více než spokojený; byl přímo radostí bez sebe. Potom jsme byli sami.


Jasper došel k oknům, pevně zatáhl obě vrstvy závěsů. Alice se objevila a upustila pokojově obsluhovaný jídelní lístek do mého klína.


"Objednej si cokoli," nařídila.


"Je mi dobře." prohlásila jsem netečně. Věnovala mi ponurý pohled a sebrala si nazpět jídelní lístek. Remcajíc něco o Edwardovi zvedla telefon.


"Alice, vážně," začala jsem, ale její pohled mě umlčel. Položila jsem si hlavu na opěrku pohovky a zavřela jsem oči. Probudilo mě zaklepaní na dveře. Vyskočila jsem tak rychle, že jsem hned uklouzla na podlaze atřískla se čelem o konferenční stolek.


"Au," řekla jsem omámeně, mnula jsem si hlavu.


Zaslechla jsem, jak se Jasper jednou zasmál, vzhlédla jsem, abych spatřila, jak si zakrývá ústa, snažil se potlačit zbývající část z jeho pobavení. Alice otevřela dveře, pevně přitom tiskla rty k sobě, ale koutky úst jí cukali.


Zrudla jsem a vydrápala jsem se zpátky na pohovku, chytila jsem si rukama hlavu. Bylo to moje jídlo; vůně tmavého masa, sýru, česneku a brambor lákavě vířila okolo mě. Alice nesla podnos tak obratně jakoby byla po několik let servírkou, položila jej na stůl vedle mých kolen.


"Potřebuješ bílkoviny." objasňovala, zvedla stříbrný poklop, aby ukázala velikánský řízek a okrasnou bramborovou skulpturu. "Edward s tebou nebude šťastný, pokud tvoje krev bude cítit chudokrevností, až sem dorazí. Byla jsem si skoro jistá, že si dělala legraci.


Nyní, když jsem ucítila jídlo, byla jsem znovu hladová. Jedla jsem rychle, cítila jsem, že se mi vrací síla, když cukry objevily můj krevní oběh. Alice a Jasper si mě nevšímali, sledovali zpravodajství a povídali si tak rychle a tiše, že jsem nedokázala porozumět jejich rozmluvě.


Druhé zaklepání rozeznělo dveře. Vyskočila jsem na nohy, jen taktak jsem se vyvarovala další nehodě s poloprázdným podnosem na konferenčním stolku.


"Bello, musíš se uklidnit." Řekl Jasper, zatímco Alice šla otevřít. Člen administrativního sboru ji podal malou tašku s logem Hiltonu na ní a potichu odešel. Alice ji získala pro mě a tak mi ji podala. Otevřela jsem ji a našla jsem v ní kartáček na zuby, zubní pastu a všechny další nepostradatelné věci, které jsem nechala vzadu svého náklaďáčku. Slzy se mi objevily v očích.


"Vy jste ke mně tak laskavý." Podívala jsem se na Alici a potom na Jaspera, přemožené pocity.


Zpozorovala jsem, že je Jasper obvykle opatrnější na to, aby si udržoval odstup ode mě, takže mě překvapilo, když přišel k mému boku a položil ruku na moje rameno.


"Ty jsi teď součástí sabatu čarodějnic." dobíral si mě, a hřejivě se usmíval. Cítila jsem, jak intenzivní malátnost nenadále pronikla do mého těla; oční víčka byla nějak příliš těžká, abych je zvedla nahoru.


"Velmi rafinované, Jaspere," Zaslechla jsem Alici říkat znechuceným tónem. Její chladné, útlé paže vklouzly pod moje kolena a zezadu mých zad. Zvedla mě, ale byla jsem v limbu dříve, než mě donesla do postele.


Bylo velmi brzy, když jsem se vzbudila. Spala jsem dobře, beze snů, a byla jsem čilejší než obvykle bývám po probuzení. Byla tma, ale namodralé záblesky světla vycházely z pod dveří. Natáhla jsem se a snažila jsem se najít lampičku na nočním stolku vele postele. Světlo se mi rozsvítilo nad hlavou, zalapala jsem po dechu, a Alice byla tu, klečela vedle mě na posteli, její ruka na lampičce, která byla nelogicky připevněná k čelu postele.


"Promiň." Řekla, když jsem se s úlevou sesula zpátky na polštář. "Jasper má pravdu." Pokračovala, "Musíš se uklidnit."


"Dobře, ale neříkej mu to." zavrčela jsem. "Jestli se mě pokusí uklidnit ještě víc, budu v kómatu."


Zahihňala se. "No tohle, ty sis toho všimla?"


"Kdyby mě praštil do hlavy smažící pánví, bylo by to méně nápadné."


"Potřebuješ spát." Pokrčila rameny, stále se usmívala.


"A teď potřebuji sprchu!" Uvědomila jsem si, že mám dosud oblečené světle modré šaty, které nebyly zdaleka tak pomačkané, jak by měli právo být. Moje ústa chutnala nejasně.


"Myslím si, že budeš mít modřinu na čele." Zmínila se, zatímco jsem mířila do koupelny.


Potom, co jsem se umyla, cítila jsem se mnohem lépe. Oblékla jsem si oblečení, které pro mě Alice položila na postel, zelenou halenku, která vypadala jako kdyby byla zhotovená z hedvábí, a světle hnědé šortky. Cítila jsem se provinile, že moje nové svršky jsou mnohem hezčí než jakékoli mé oblečení, které jsem nechala v náklaďáčku.


Bylo příjemné nakonec udělat něco s mými vlasy; hotelový šampón byl od dobré kvalitní značky a moje vlasy se znovu leskly. Dávala jsem si na čas, vyfoukala jsem si je do dokonalé rovnosti. Měla jsem pocit, že stejně toho dnes nebudeme moc dělat. Důkladná kontrola v zrcadle mi ukázala tmavý stín na čele. Báječné.


Když jsem se konečně vynořila z koupelny, světlo dosáhlo vrcholné hranice ostrosti za hustými závěsy. Alice a Jasper seděli na pohovce, trpělivě zírali na skoro ztlumenou televizi. Na stole ležel nový podnos s jídlem.


"Sněz to," řekla Alice a přísně na něj ukázala.


Poslušně jsem se posadila na podlahu, jedla jsem jídlo, ale nevěděla jsem jaké. Neměla jsem ráda pohled ani na jednu z jejich tváří. Byly příliš nehybné. Dívali se na televizi, aniž by jedinkrát odvrátili pohled, dokonce i když dávali reklamy. Odsunula jsem podnos, můj žaludek byl náhle znepokojený. Alice se podívala dolů, sledovala nespokojeným pohledem na stále plný podnos.


"Děje se něco špatného, Alice." Zeptala jsem se mírně.


"Nic se neděje." Podívala se na mě s širokýma, upřímnýma očima, a kterým jsem ani na vteřinu nevěřila."


"Dobře, co teď děláme?"


"Čekáme, až zavolá Carlisle."


"A měl by teď volat?" Mohla jsem vidět, že jsem obětí podvodu. Aliciny oči kmitly od mých na telefon na její kožené tašce a zpátky.


"Co to znamená?" Hlas se mi zachvěl a já jsem se ho snažila ovládnout. "Že ještě nevolal."


"To jenom znamená, že nám nemají, co říct." Ale její hlas byl příliš klidný a vzduch náhle zhoustnul.


"Bello," řekl Jasper podezřele uklidňujícím hlasem, "Nemáš se čeho obávat. Jsi tady naprosto v bezpečí."


"Ty si myslíš, že se bojím o sebe?" Zeptala jsem se neochotna uvěřit.


"Co je tu jiného?" Téměř ho to udivilo. Možná cítil obsah mých citů, ale nedokázal vyčíst důvody za nimi.


"Slyšel jsi, co říkal Laurent," hlas byl jenom šepot, ale oni mě ovšem slyšeli docela dobře. "Říkal, že James je smrtící. Co když se něco zvrtne a oni se rozdělí? Jestli se něco stane komukoli z nich, Carlisleovi, Emmettovi…Edwardovi…" Polkla jsem. "Jestli ta divoká ženská ublíží Esme…" Můj hlas se zvýšil, začal nabývat hysterický podtón. "Jak bych s tím dokázal žít, když je to má vina? Nikdo z vás by kvůli mně neměl riskovat…"


"Bello, Bello, přestaň." Přerušil mě, jeho slova se řinula rychle. "Děláš si starosti naprosto zbytečnými věcmi. Důvěřuj mi v tom - nikdo z nás není v nebezpečí. Už tak jsi tady pod příliš velkým napětím, nepřidávej k tomu ještě naprosto zbytečné starosti. Poslouchej mě - " řekl kvůli tomu, že jsem sí dívala stranou. "Naše rodina je silná. Jediné, z čeho máme strach, je, že bychom ztratili tebe."


"Ale proč bys - " Tentokrát mě přerušila Alice, dotkla se mé tváře svými chladnými prsty. "Trvalo skoro století, kdy byl Edward sám. Teď našel tebe, a naše rodina je úplná. Myslíš si, že se mu někdo z nás chce dívat do očí dalších sto let, jestliže tě ztratí?"


Můj pocit viny pomalu opadal, jak jsem se dívala do jejích tmavých očí. Ale i když se ve mně rozhostil klid, věděla jsem, že nemůžu věřit svým pocitům, když je Jasper přítomen.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama