Vynechaná časť - Remix (Dlhá verzia stužkovej) 1/2

8. února 2009 v 10:00 | Twilight |  Súmrak

A je tu posledná zverejnená časť zo Súmraku. Podľa môjho názoru je to dosť divná časť... Rosalie sa správa až príliš milo na to ako ju opísala na začiatku Meyerová... ale nevadí, aj keď je to dosť rozdielne od konečnej verzie....

Tato kapitola je přinejhorším mým vlastním potěšením. Čti jen na vlastní nebezpečí.


Dlouhá nová verze stužkovací slavnosti

"Kdy mi řekneš, co se bude dít, Alice?"
"Uvidíš, buď trpělivá," poručila, nevyzpytatelně se zazubila.
Byli jsme v mém náklaďáčku, ale ona řídila. Ještě tři další týdny toho nebudu kvůli sádře na noze schopná chůze, a potom neústupně umístím své zdravé chodidlo zpátky dolů na řidičský pedál. Já totiž ráda řídím.
Je pozdní květen, a nějak půda okolo Forks našla způsob, jak být ještě zelenější než obvykle. Ovšem, bylo to krásné, a já se poněkud smířila s lesem, většinou kvůli tomu jsem tam strávila mnohem více času než obvykle. Nebyli jsme zatím tak úplně přátelé, příroda a já, ale byly jsme si bližší.
Obloha byla šedivá, ale to bylo také vítané. Byla to perleťově šedivá, vůbec ne pochmurná, neprší, a pro mě téměř dostatečně teplá. Mraky byly husté a bezpečné, byl to ten typ mraků, který pro mě začínal být příjemný, a také kvůli volnosti, kterou oni zajišťovali.
Ale navzdory tomuto potěšujícímu prostředí jsem se cítila nervózní. Částečně díky Alicinu podivnému chování. Ona rozhodně trvala na tom, že toto sobotní ráno uspořádá venku dívčí den, zavezla mě nahoru do Port Angeles na objednávku pro nás objednala manikúru a pedikúru, odmítla to, že bych si nechala obyčejný odstín růžového laku na nehty, kterou jsem chtěla, místo toho přikázala manikérce nalakovat mi je tmavou třpytivou červenou - dokonce zašla tak daleko, že trvala na tom, aby mi nalakovala nehty na prstech u nohy i u mého zasádrovaného chodidla.
Pak mě vzala na nákup bot na podpatcích, i když jsem si mohla vyzkoušen pouze jednu za každého páru. I přes moje vysilující protesty mi koupila pár těch nejnepraktičtějších předražených bot na vysokých jehlových podpatcích - nebezpečně vypadajících věcech, které drželi pouze na jednom širším saténovém pásku, který překlenuli moje chodidlo a byli svázané do široké mašle zezadu mého kotníku. Byly tmavé, hyacintově modré a já se jí marně snažila vysvětlit, že nemám nic, co bych k nim mohla nosit. I moje skříň byla trapně přeplněná oblečením, které mi koupila v L. A. - nicméně většina z nich příliš tenké, abych je nosila ve Forks - byla jsem ráda, že nemám nic v tomhle odstínu. A i když mám ten přesný odstín ukrytý někde ve skříni, moje oblečení doopravdy nebylo to, co se nehodilo k botám na jehlovém podpatku. To já jsem se k těm botám nehodila-stěží bych mohla bezpečně chodit v ponožkách. Ale na ni bych si svou nepřekonatelnou logiku promrhala. Ona by mi to dokonce vyvracela.
"Vlastně nejsou Biviano´s, ale budeš to muset udělat," zamručela záhadně, a potom jsem víc nemluvila, jakmile ona vytáhla svou kreditní kartu na odiv respektem zasaženými zaměstnanci.
Donesla mi oběd z fast foodu, zajela přímo k tomu okénku na výdej, řekla mi, že se musím najíst v autě, ale odmítla mi vysvětlit ten spěch. Kromě toho jsem ji musela na cestě domů sedmkrát připomenout, že můj náklaďáček není prostě schopný podat stejný výkon jako sportovní auto, navíc s Rosaliinýmy úpravami, a aby prosím dala té ubohé věci přestávku. Obyčejně jsem Alici jako mého řidiče upřednostňovala. Nikdy se nezdála, že ji otravuje jízda pouze dvacet až třicet mil nad rychlostní hranicí, způsob, který někteří lidé jednoduše nedokázaly snést, aby tak jezdili.
Ale Alicin očividně tajemný program byl přirozeně pouze polovinou problému. Byla jsem také žalostně nervózní, poněvadž jsem neviděla Edwardův obličej už skoro šest hodin, a to musel být rekord za poslední dva měsíce. S Charliem bylo těžké pořízení, ale také ne nemožné. Smířil se s Edwardovou nepřetržitou přítomností, poněvadž když se vrátil domů, nenašel důvod proč si stěžovat, protože jsme seděli nad našimi domácími úkoly u kuchyňského stolu - dokonce vypadal, že si užívá Edwardovi společnosti, když spolu vykřikovali u zápasů na ESPN. Ale Charlie neztratil nic se své originální přísnosti, když nekompromisně držel dveře pro Edwarda přesně v deset hodin každou všední noc. Ovšem Charlie si naprosto nebyl vědom Edwardovi schopnosti vrátit své auto domů a být zpátky oknem za méně než deset minut.
Byl příjemnější k Alici, někdy až tak trapně.
Očividně, dokud budu mít svou neskladnou sádru, a dokud ji nevyměním za něco zvládnutelnějšího, budu v potřebě ženské pomoci. Alice je Anděl, sestra, každou noc a každé ráno se objevila a pomáhala mi s mýma každodenníma rutinami. Charlie byl nesmírně vděčný, že se vyhnul hrůzy skoro dospělé dcery, která potřebovala pomoc se sprchováním - tenhle druh záležitostí byl vzdálený a mimo jeho komfortní zóny, a mé také, v této věci. Ale bylo v tom něco víc než vděčnost, že ji Charlie začal říkat "Anděl" jako přezdívku, a pozoroval ji omámenýma očima, když ona přitančila s úsměvem napříč malý dům, rozzářila ho. Žádný člověk nemohl zůstat nezasažený její neuvěřitelnou krásou a šarmem, a když lehce a neslyšitelně vyklouzla každou noc z dveří s láskyplným, "Uvidíme se zítra, Charlie," a zanechala ho ohromeného.
"Alice, jedeme teď domů?" Zeptala jsem se jí, obě jsme tím mínili bílý dům u řeky.
"Ano." Zakřenila se, věděla dobře, co myslím. "Ale Edward tam není."
Zamračila jsem se. "Kde je?"
"Měl nějaké vyřizování při cestě."
"Vyřizování?" zopakovala jsem bezvýrazně. "Alice," Můj tón se obrátil k loudění." Prosím, řekni mi, co se bude dít."
Zakroutila hlavou, pořád se křenila. "Příliš moc se bavím." vysvětlovala.
Když jsme se vrátili k domu, Alice mě odvedla rovnou nahoru, do její ložnice - rozměru koupelny. Překvapilo mě, že jsem tam narazila na Rosalii, čekala s nebeským úsměvem, postavila za mě nízké, růžové křeslo. Myšlenkami jsem trhla leknutím nad řadou nástrojů a výrobků, které pokrývaly dlouhý pult.
"Sedni si," nařídila Alice. Na minutu jsem se důkladně rozmýšlela, a potom jsem se rozhodla, jistě byla odhodlaná použít násilí, bude-li to třeba. Dobelhala jsem se ke křeslu a důstojně jsem se posadila, tak jak jsem dokázala zvládnout. Rosalie mi okamžitě začala kartáčovat vlasy.
"Nepředpokládám, že mi řekneš, na co toto je?" zeptala jsem se ji.
"Můžeš mě mučit," zamumlala, zcela zaměstnaná mými vlasy, "Ale já ti to nikdy nepovím."
Rosalie mi držela hlavu v umyvadle, zatímco mi Alice umývala vlasy šampónem, který voněl jako máta a grep. Alice mi zuřivě osušila ručníkem mokrý zacuchanec, pak vystříkala téměř celou lahvičku něčeho - vonělo to jako okurky - na ten vlhký chaos a osušila mi je opět ručníkem.
Ony ihned potom pročesávali ten chaos; ať byla ta okurková vodička jakákoli; dělalo to, že se rozcuchané vlasy narovnaly. Mohla bych si něco takového půjčit. Pak každá vzala fén a pustili se do práce.
Zatímco minuty odtikávaly a ony znovu a znovu objevovali nové vrstvy mokrých pramenů, jejich obličeje začali být poněkud znepokojené. Škodolibě jsem se usmívala. Některé věci ani upíři nedokážou urychlit.
"Má hrozně moc vlasů." Poznamenala Rosalie úzkostlivým hlasem.
"Jaspere?" zavolala srozumitelně Alice, třebaže ne nahlas. "Najdi mi další fén!"
Jasper jim přišel na pomoc, nějak se vynořil s dvěma většími fény, které mi namířil na hlavu, velice pobavený, zatímco ony pokračovaly s jejich vlastníma.
"Jaspere…" začala jsem s nadějí.
"Promiň, Bello. Nejsem oprávněn ti něco říct.
Vděčně utekl, když konečně byly všechny vlasy suché - a obrovské. Vlasy mi trčeli tři palce nad hlavou.
"Co jste mi to udělali?" ptala jsem se zděšeně. Ale ignorovali mě, vytáhli krabici horkých natáček.
Snažila jsem se je přesvědčit, aby moje vlasy nenatáčeli, ale nevšímali si mě, a namazaly něco, co mělo nezdravou žlutou barvu, po celé dálce loken, předtím než je obtočili okolo horkých natáček.
"Sehnala jsi boty na podpatkách?" vyptávala se Rosalie, během toho co pracovali, jako kdyby byla odpověď životně důležitá.
"Ano - jsou perfektní," zavrněla spokojeně Alice.
Sledovala jsem Rosalii v zrcadle.
"Tvé vlasy vypadají hezky," všimla jsem si. Ne že by nevypadali vždy dokonale - ale měla je dnešní odpoledne hezčí, vylepšené, vytvořila si drdol z jemných zlatých loken vlasů nahoře na temenu její perfektní hlavy.
"Děkuji." Usmála se.Ony teď na vteřinu začaly upravovat natáčky.
"Co si myslíš ohledně make-upu?" zeptala se Alice.
"Je to bolest." Vyslovila jsem své pocity. Nebrali mě na vědomí.
"Nepotřebuje moc make-upu - její pleť je hezká i bez nalíčení." Přemítala Rosalie.
"Rtěnku, myslím," rozhodla Alice.
"A řasenku a tužku na oči," dodala Rosalie. "Jen trochu."
Nahlas jsem si povzdechla. Alice se zachichotala. "Buď trpělivá, Bello. My se bavíme."
"Dobře, pokud je to tak," zamručela jsem.
Všechny natáčky mi pevně a nepříjemně připíchli k hlavě.
"Oblékneme ji." Alicin hlas se chvěl dychtivým očekáváním. Nepočkala na mě, až se vybelhám z koupelny pryč jen díky své vlastní síly. Namísto toho mě shrábnula do náruče a donesla mě do Rosaliina a Emmettova velkého bílého pokoje. Na posteli ležely šaty. Pochopitelně, hyacintově modré.
"Co si myslíš?" zašvitořila Alice.
To je dobrá otázka. Byli jemně nařasené, zřejmě je míněno, aby byli nošeny velmi nízko a mimo ramena, s dlouhými splývavými rukávy, které se řasili u zápěstí. Na tom průsvitném živůtku byla našita ještě jedna věc, světlá-květovaná, hyacintová látka, která byla zřasená do tvaru slabého volánu dole na levém boku. Květinová látka byla na zádech protáhlá, ale nahoře otevřená před několika přesně sedícími jemnými hyacintovými volánky ve světlém odstínu, které dosahovaly k spodnímu kusu lemu.
"Alice," zakvílela jsem. "Tohle to já nemůžu nosit!"
"Proč?" dožadovala se neoblomným hlasem.
"Protože vršek je naprosto odhalený!"
"Tohle půjde pod to." Rosalie zvedla zlověstně vypadající světle modrou část oděvu.
"Co to je?" bázlivě jsem se ptala.
"To je korzet, hloupá." Netrpělivě odpověděla Alice. "Teď si to oblečeš, nebo musím zavolat Jaspera a požádat ho, aby tě podržel na místě, zatímco já to udělám?" vyhrožovala.
"Předpokládala jsem, že jsi moje kamarádka," obvinila jsem ji.
"Buď hodná, Bello," řekla s povzdechem. "Já si nepamatuji sebe jako lidskou bytost a já se snažím, abych tady měla nějakou nepřímou zábavu. Kromě toho je to pro tvé vlastní dobro."
Stěžovala jsem si a hodně jsem se červenala, ale netrvalo jim dlouho dostat mě do šatů. Musela jsem uznat, korzet měl jisté přednosti.
"Wau," zašeptala jsem a podívala jsem se dolů. "Mám rýhu mezi ňadry a ta je patrná ve výstřihu."
Kdo by to byl uhádnul," pochichtávala se Alice, radovala se ze svého díla. Ačkoli já nebyla naprosto přesvědčená.
"Nemyslíš, že to oblečení je poněkud příliš…já nevím, módní do… pro Forks?" zeptala jsem se váhavě.
"Myslím si, že slova která hledáš jsou moderní krejčovské umění," posmívala se Rosalie.
"To není pro Forks, to je pro Edwarda," trvala Alice. "To je samozřejmě správně."
Potom mě vzali zpátky do koupelny, uvolnili natáčky rychle se pohybujícími prsty. K mému šoku, záplava kudrn spadla dolů. Rosalie vytáhla většinu z nich nahoru, opatrně je zakroutila do koňského ohonu z prstýnků vlasů, které dopadaly do hustých pramenů dolů na moje záda.
Během toho co na tom Rosalie pracovala, Alice mi rychle namalovala tenké černé linky kolem každého z mých očí, pročesala je řasenkou a pečlivě nanesla tmavě červenou rtěnku na mé rty. Pak vystartovala z pokoje a ihned se vrátila s botami na podpatku.
"Dokonalé." Šeptla Rosalie, když je Alice zvedla nahoru na obdiv.
Alice obratně zavázala smrtící botu, a pak se zamyšlenýma očima podívala na moji sádru.
"Hádám, že jsme udělali, co jsme mohli," potřásla smutně hlavou. "Nevěříš, že Carlisle by nás nechal…" vrhla letmý pohled na Rosalii.
"Pochybuji o tom," odvětila Rosalie suše. Alice si povzdechla.
Obě hrdě zvedly hlavy nahoru.
"On je zpátky." Věděla jsem, který "on" ony myslí a pocítila jsem poletující motýlky v mém břiše.
"Může počkat. Je tu ještě jedna důležitější věc." prohlásila Alice pevně. Znovu mě zdvihla - což je nutnost, byla jsem si jistá, že v těch vysokých botách nemůžu chodit - a zanesla mě do jejího pokoje, kde mě jemně postavila před její široké, zlatě lemované, dlouhé až k zemi, zrcadlo.
"Tady." Řekla. "Vidíš?"
Civěla jsem na cizí neznámou v zrcadle. Díky iluzi vypadala velmi vysoká v botách na podpatcích, s protáhlými slabými proužkami na přiléhavých šatech. Živůtek s hlubokým výstřihem - kde moje oči opět upoutaly neobvykle půvabné linie poprsí - udělal to, že její krk vypadal velmi dlouhý, když dělal sloupky pramenů lesklých loken dole na zádech. Ta hyacintová barva látky byla dokonalá, odhalila krémovitost pleti barvy slonové kosti a růžový ruměnec na jejích tvářích. Musela jsem uznat, byla velmi hezká.
"Dobře, Alice" usmála jsem se, "Vidím."
"Nepusť to z hlavy." Přikázala.
Znovu mě zvednula a odnesla mě k vrcholu schodiště.
"Otoč se a zavři oči!" nařídila dolů ze schodiště. "A nezůstávej v mé mysli - nezkaz to."
Zaváhala, dolů po schodišti šla pomaleji než obvykle, až dokud mohla spatřit toho, který ji měl uposlechnout. Pak zbytek cesty letěla.
Edward stál u dveří, zády k nám, velmi vysoký a tmavý - nikdy jsem ho předtím neviděla nosit černou. Alice mě postavila vzpřímeně, uhladila mi řasení šatů, zakroutila kudrny na své místo, a potom mě tam nechala, šla si sednout na pianové sedátko, aby se mohla dívat. Rosalie ji následovala, posadila se s ní jako obecenstvo.
"Můžu se podívat?" jeho hlas byl intenzivní dychtivým očekáváním - způsobilo to to, že moje srdce tlouklo nestejnoměrně.
"Ano…teď," dala pokyn Alice.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama