Vynechaná časť - Štipendium 2/2

15. února 2009 v 14:26 | Twilight |  Nov

Druhá časť Štipendia... len sa čudujem, že to Belle došla tak neskoro...

Třetí scéna: o několik dní později, těsně před Belliným a Jacobovým prvním ,,rande" na motorkách
Když jsem se dostala zpátky, po cestě dovnitř jsem popadla poštu. Probírala jsem se účty a reklamami, dokud jsem se nedostala k dopisu úplně vespod.
Byla to běžná obchodní obálka, adresovaná mě - mé jméno bylo psané ručně, což bylo neobvyklé. Se zájmem jsem se podívala na zpáteční adresu.
Zájem se rychle změnil v nervozitu a nevolnost. Ten dopis byl od Pacific Northwest Trust, Kancelář Udílení Stipendií. Pod tímto jménem nebyl žádný název ulice.
Bylo to pravděpodobně formální přijetí mého odmítnutí, říkala jsem si. Nebyl důvod být nervózní. Žádný důvod kromě toho malého detailu, že když budu podrobněji přemýšlet o jakékoliv části celé téhle záležitosti, může mě to poslat zpátky do stavu zombie. Jenom ten.
Hodila jsem ostatní poštu na Charlieho stůl, sesbírala jsem své knihy z podlahy v obývacím pokoji a spěchala nahoru. Když jsem byla ve svém pokoli, zamkla jsem dveře a trhnutím jsem otevřela obálku. Musela jsem si pamatovat, že mám zůstat naštvaná. Zlost byla nejdůležitější.

Drahá slečno Swanová
Dovolte mi upřímně Vám pogratulovat k získání prestižního stipendia J. Nikollse z Pacific Northwest Trust. Toto stipendium se uděluje jen výjimečně, měla byste být hrdá, že ho výběrová komise přiřkla právě Vám.
Měli jsme pár drobných problému s doručením Vašich školních peněz, ale neznepokojujte se, prosím. Kdybyste měla jakékoli obtíže, beru všechno na sebe. V obálce najdete přiložený šek na dvacet pět tisíc dolarů; počáteční příděl plus první měsíční příspěvek.
Upřímně,
I. Randall

Vztek nebyl žádný problém.
Podívala jsem se do obálky, abych se ujistila, že je ten šek opravdu uvnitř.
,,Kdo jsou tihle lidé?"zavrčela jsem skrz zuby a jednou rukou jsem dopis zmačkala do tvrdé koule.
Zuřivě jsem vytáhla koš na odpadky a hledala telefonní číslo I. Randalla. Nestarala jsem se o to, že je to na dlouhou vzdálenost - bude to jen velmi krátký hovor.
,,Sakra." Zasyčela jsem. Koš byl prázdný. Charlie ho musel vysypat. Hodila jsem obálku i se šekem na postel a znovu jsem uhladila zmačkaný dopis. Byl na firemním papíře s tmavě zeleným logem Pacific Northwest Trust na horním okraji, ale nebyly tam žádné informace, žádná adresa, žádné telefonní číslo.
,,Do háje."
Sesunula jsem se na kraj postele a snažila jsem se logicky uvažovat. Očividně se mě+ snaží ignorovat. Nedokázala jsem se uklidnit. Kdybych tam zavolala, pravděpodobně b se tím nic nezměnilo.
Takže se dalo udělat jen jedno.
Znovu jsem dopis zmuchlala, rozcupovala obálku i se šekem a odplížila jsem se dolů.
Charlie byl v obýváku a měl nahlas puštěnou televizi.
Došla jsem ke kuchyňskému dřezu a hodila jsem do něj cáry papíru. Potom jsem prohledávala zásuvku s všelijakým harampádím, dokud jsem nenašla krabičku sirek. Jednu jsem zapálila a přiložila k papíru. Škrtla jsem další a udělala to samé. Chtěla jsem použít i třetí, ale plamen už vesele poskakoval po papíru, takže to nebylo nutné.
,,Bello!" Charlie se snažil překřičet zvuk z televize.
Rychle jsem otočila kohoutkem a pustila jsem do dřezu vodu. Cítila jsem náznak uspokojení, když síla vody uhasila plamen, po kterém zbyl jen prach a popel.
,,Ano, tati?"vrátila jsem zápalky do zásuvky a rychle jsem ji zavřela.
,,Necítíš kouř?"
,,Ne, tati."
,,Hmmm."
Vypláchla jsem dřez a ujistila jsem se, že se všechen popel spláchl do odpadu.
Vrátila jsem se do svého pokoje, už jsem se cítila trochu klidněji. Můžou mi poslad tolik šeků, kolik budou chtít, pomyslela jsem si. Můžu si koupit další zápalky, když mi tyhle dojdou.

* * * * *
Čtvrtá část: V době, kdy se jí Jacob vyhýbal…
Na schodech byl balík. Zvědavě jsem ho zvedla očekávajíc zpáteční adresu z Floridy, ale bylo to poslané ze Seattlu. Na krabici nebyl uvedený žádný odesilatel.
Bylo to adresované mě, ne Charliemu, tak jsem to odnesla na stůl a roztrhla lepenku na krabici.
Jakmile jsem uviděla tmavě zelené logo Pacific Northwest Trust, cítila jsem se, jako by se mi vrátila ta střevní chřipka. Zhroutila jsem se na nejbližší židli, aniž bych se podívala na přiložený dopis, vztek ve mně zvolna narůstal.
Přestože ten dopis nebyl dlouhý, nemohla jsem se přimět ke čtení. Vytáhla jsem ho, položila na stůl písmem dolů a neochotně jsem nahlédla do krabice, abych zjistila, co je vespod. Bála jsem se to otevřít, ale byla jsem příliš naštvaná, abych to nechala být.
Rty jsem měla pevně stisknuté, když jsem zuřivě trhala papír aniž bych se obtěžovala normálně otevřít víko. Musela jsem to teď hned vyřešit. Nepotřebovala jsem žádnou připomínku nebo dráždění.
Byla jsem šokovaná, ale přesto mě to nijak nepřekvapilo. Co by to mohlo být jiného - tři balíčky bankovek těsně převázaných gumičkou. Nemusela jsem se dívat na označení. Přesně jsem věděla, kolik se mi snaží doručit do rukou. Mělo by tam být třicet tisíc dolarů.
Jak jsem vstávala, patrně jsem zvedla obálku a otočila jsem se, abych ji hodila do dřezu. Zápalky byly přímo na vrchu, přesně tam, kde jsem je minule nechala. Jednu jsem vyndala a škrtla.
Jak jsem zírala na nenáviděnou obálku, dohořívala stále blíž a blíž k mým prstům. Nemohla jsem své prsty přimět hodit ji na papír. Zamávala jsem sirkou, než mě stihla popálit, na tváři zhnusený výraz.
Popadla jsem ze stolu dopis, zmačkala ho a hodila do další mísy ve dřezu. Škrtla jsem další zápalku, přiložila jsem ji k papíru a se zadostiučiněním jsem sledovala, jak hoří. Rozehřálo mě to. Sáhla jsem pro další zápalku. Znovu jsem ji nechala hořet nad obálkou. Znovu dohořela skoro až k mým prstům, než jsem jí hodila do popela z dopisu. Nedokázala jsem jen tak spálit třicet tisíc dolarů.
Takže co s tím udělám? Neznala jsem žádnou adresu, na kterou bych to mohla vrátit - byla jsem si jistá, že ta společnost ve skutečnosti ani neexistuje.
A pak mi došlo, že jednu adresu znám.
Vrátila jsem peníze zpátky do krabice, strhla jsem štítek, takže kdyby to někdo našel, nemohl by mi to vrátit a zamířila jsem zpátky do náklaďáčku, celo cestu nepřetržitě nabručená.Slíbila jsem sama sobě, že tento týden podniknu něco absolutně nezodpovědného se svou motorkou. Naučím se na ní i skákat, když budu muset.
Nenáviděla jsem každý kousek té cesty vinoucí se skrz stinný les. Skřípala jsem zuby až mě bolela čelist. Noční můry budou dnes v noci nelítostné - tímhle jsem si o to přímo říkala. Stromy se rozevřely v cestu porostlou kapradím, po které jsem se rozjela. Nechávala jsem za sebou dvojitou stopu zmačkaného kapradí a drobného porostu zabořeného do bláta. Zastavila jsem před předními dveřmi a přeřadila na neutrál.
Dům vypadal pořád stejně, bolestně prázdný, mrtvý. Věděla jsem, že na něj přenáším svou náladu, ale to nezměnilo můj pohled. Došla jsem k předním dveřím a dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do oken. Zoufale jsem si přála být aspoň na chvíli znovu ta chodící mrtvola, ale ta otupělost už ze mě dávno vyprchala.
Pečlivě jsem položila balík na práh opuštěného domu a otočila jsem se k odchodu.
Zastavila jsem se na prvním schodě. Nemůžu přece jen tak nechat balík peněz před dveřmi. To bylo skoro stejné, jako bych je spálila.
Se sklopenýma očima jsem se otočila zpátky a popadla obtěžující balíček. Možná bych ho mohla anonymně věnovat na dobrou věc. Charita pro lidi s onemocněním krve, nebo něco takového.
Ale když jsem se vrátila do náklaďáčku, zatřásla jsem hlavou. Jsou to jeho peníze, a, sakra, taky si je nechá! Když to bude ukradeno z jeho verandy, je to jeho chyba, ne moje.
Měla jsem otevřené okénko a než abych vystoupila, radši jsem ten balík prostě hodila tak silně, jak jsem dokázala k jeho dveřím.
Nikdy jsem neměla dobrou mušku. Krabice hlučně proletěla skrz přední okno a nechala za sebou díru tak velkou, že to vypadalo, jako bych jím prohodila pračku.
,,Oh, kruci!" zprudka jsem vydechla a skryla jsem obličej do dlaní.
Měla jsem vědět, že cokoliv udělám, věci budou ještě horší.
Motor naštěstí naskočil. Je to jeho chyba, připomínala jsem si. Já jsem jen vracela jeho majetek. Byl to jeho problém, že to bude muset dát opravit. Kromě toho, zvuk toho rozbíjeného skla byl uklidňující - bylo to zvrhlé, ale cítila jsem se o trochu lépe.
Nedokázala jsem se o tom úplně přesvědčit, ale vyřadila jsem z neutrálu a bez jediného ohlédnutí jsem odjela. Tohle bylo nejdál, kam jsem mohla zajít ve snaze vrátit peníze odkud přišly. To samé udělám i s dodávkou na příští měsíc. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Po příchodu domů jsem to všechno stokrát znovu promýšlela. Procházela jsem seznam telefonních čísel a hledala jsem nějaké sklenářství, ale nebyl tam nikdo cizí, kdo by mi mohl pomoct. Jak bych vysvětlila tu adresu? Zatkl by mě Charlie za vandalství?

* * * * *

Pátá scéna: první noc po Alicině návratu poté, co viděla Bellu ,,spáchat sebevraždu"
,,Jasper s tebou nechtěl přijet?
,,Neschvaloval, že se do toho pletu."
Odfrkla jsem si. ,,Nejsi jediná."
Také si odfrkla a pak se uvolnila. ,,Má to něco společného s dírou v předním okně mého domu a s balíkem stodolarových bankovek na podlaze v obývacím pokoji?"
,,Má."řekla jsem rozzlobeně. ,,Omlouvám se za to okno. Byla to nehoda."
,,To je u tebe obvyklé. Tak co udělal?"
,,Nějaká společnost zvaná Pacific Northwest Trust mi udělila velmi nezvyklé a trvalé stipendium. Nebylo to moc přesvědčivé přestrojení. Nedokážu si představit, že by chtěl, abych věděla, že je to od něj, ale snad si nemyslel, že jsem tak hloupá.
,,Teda, takový podvodník." Zamumlala Alice.
,,Přesně."
,,A řekl, ať se nedívám."zatřásla podrážděně hlavou.


* * * * *

Šestá scéna: s Edwardem po návratu z Itálie, v Bellině pokoji
,,Je nějaký důvod, proč se ti nebezpečí nedokáže vyhnout stejně jako já?"
,,Nebezpečí se o to nepokouší." Zamumlala jsem.
,,samozřejmě, to zní, jako bys ho aktivně vyhledávala. Na co jsi myslela, Bello? Viděl jsem v Charlieho hlavě, kolikrát jsi v poslední době byla na pohotovosti. Už jsem se zmínil, že jsem rozzuřený?"
Jeho tichý hlas zněl spíš bolestně než rozzuřeně.
,,Proč, to není tvoje věc."řekla jsem v rozpacích.
,,Vlastně si přesně pamatuji, že jsi slíbila, že nebudeš dělat nic nezodpovědného."
Moje obrana byla okamžitá. ,,A neslíbil jsi náhodou něco o nezasahování?"
,,I když jsi ty porušila pravidla." Pokračoval opatrně. ,,já svou stranu dohody dodržel."
,,Och, vážně? Tři slova, Edwarde: Pacific. Northwest. Trust."
Zvedl hlavu, aby se na mě mohl podívat; jeho výraz byl plný zmatení a nevinnosti - příliš mnoho nevinnosti. Mohl by jí rozdávat. ,,Mělo by mi to něco připomínat?"



,,Tohle je skoro urážka."stěžovala jsem si. ,,Jak hloupá si myslíš že jsem?"
,,Nemám ponětí, o čem to mluvíš."řekl, oči doširoka otevřené.
,,Samozřejmě."

* * * * *

Sedmá část, ukončení tohoto příběhu: ta samá noc/ráno, když dorazili do Cullenovic domu kvůli hlasování
Najednou se světlo na verandě rozsvítilo a já jsem mohla vidět Esme stát ve dveřích. Vlnité karamelové vlasy měla stažené dozadu a v ruce držela něco jako lopatku.
,,Jsou všichni doma?"zeptala jsem se s nadějí, když jsme vyšli schody.
,,Ano, jsou." Jak mluvila, okna se najednou zaplnila světlem. Podívala jsem se do toho nejbližšího, abych zjistila, kdo nás zpozoroval, ale mé oči upoutala tlustá šedá deska na stoličce před ním. Koukala jsem na hladkou dokonalost skla a uvědomila jsem si, co to Esme dělá na verandě s tou lopatkou.
,,Oh, jejda, Esme! Opravdu se omlouvám za to okno. Chtěla jsem to-"
,,Tím se netrap,"přerušila mě se smíchem. ,,Alice mi o tom řekla a vím žes to neudělala schválně." Zamračila se na svého syna, který se zamračil na mě.
Zvedla jsem jedno obočí. Podíval se jinam a zamumlal něco nezřetelného o darovaném koni.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama