Vynechaná časť - Rosaliina novinka

3. března 2009 v 9:30 | Twilight |  Nov

Každý ste si asi predstavovali, ako Rosalie oznámila Edwardovi Bellinu smrť. Stephenie sa rozhodla nám toto rozmýšľanie uľahčiť... V článku teda nájdete rozhovor medzi Rosalie a Edwardom... Je to z pohľadu Edwarda.

Tolik lidí bylo zvědavých na to, co přesně Rosalie řekla Edwardovi během toho osudového telefonátu. Zde je ta krátká část Nového měsíce z Edwardova pohledu

Telefon v kapse se znovu rozvibroval. Bylo po dvacáté páté za dvacet čtyři hodin. Uvažoval jsem, že zvednu telefon, přinejmenším zjistím, kdo se mě pokoušel kontaktovat. Třeba to bylo důležité. Možná mě Carlisle potřebuje.
Přemýšlel jsem o tom, ale nepohnul jsem se.


Nebyl jsem si přesně jistý, kde jsem. Nějaké temné podkroví, hemžící se prostor, plné krys a pavouků. Pavouci si mě nevšímali a krysy se mi zdaleka vyhýbali.Vzduch byl prosycený intenzivním pachem oleje na vaření, žluklým masem, lidským potem a skoro jednolitou vrstvou znečištění, které bylo momentálně viditelné ve vlhkém vzduchu jako černý film přes všechno. Pode mnou, čtyři patra vratkého činžovního domu, se to hemžilo životem. Neobtěžoval jsem se rozlišit myšlenky těch hlasů - dělali hrozný, hlasitý, španělský hluk, kterému jsem nevěnoval pozornost. Prostě jsem nechal zvuky odrážet se ode mě. Nesmyslné Všechno z toho nemělo smysl. Moje vlastní existence neměla smysl. Celý svět neměl smysl.


Přitiskl jsem čelo ke kolenům, uvažoval jsem, jak dlouho budu schopný tohle vydržet. Možná to je beznadějné. Možná, pokud je můj pokus tak jako tak odsouzen k nezdaru, měl bych se přestat týrat a prostě se vrátit…


Ta myšlenka byla tak intenzivní, tak uzdravující jako kdyby ta slova obsahovala silná anestetika, odplavovala moře bolesti, které jsem pohřbil - způsobilo to, že jsem zalapal po dechu a zatočila se mi hlava.


Teď jsem mohl odejít, mohl jsem se vrátit.


Bellin obličej se vždy za mými očními víčky usmíval.


Byl to úsměv přivítání, odpuštění, ale to nemělo žádný afekt, ale mé podvědomí patrně chtělo, aby to mělo.


Samozřejmě že jsem se nemohl vrátit. Co konec konců byla moje bolest v porovnání s jejím štěstím? Ona by měla být schopna se usmívat, zproštěná strachu a nebezpečí. Zproštěná touhy po nelidské budoucnosti bez duše. Zasluhuje si víc než to. Zasluhuje si někoho lepšího než mě. Když Bella opustí tenhle svět, ona bude pokračovat na místě, které bylo navždy zapovězeno pro mě, bez ohledu na to jak jsem se tu choval.


Myšlenka na toto definitivní odloučení byla o tolik silnější než bolest, kterou jsem už měl. Moje tělo se tím roztřáslo. Když Bella bude pokračovat na místě, kam patří a já nikdy nemohl patřit, nevydržel bych to tady. Musí tu být zapomnění. Musí tu být úleva.


To bylo mé přání, ale nebyla to jistota. Spi, možná sni. Zajisté je tady zádrhel. Citoval jsem si pro sebe. Kdybych byl dokonce popelem, stále bych nějakým způsobem pociťoval utrpení z její ztráty?


Znovu jsem se roztřásl.


A, zatraceně, dal jsem slib. Dal jsem slib jí, že nikdy nebudu obtěžovat svou společností její život, že nepřinesu své černé démony do něj. Nevycouval jsem ze svého slibu. Nedokázal jsem pro ni udělat nic správného? Vůbec nic.


Myšlenka na návrat do pochmurného malého města, které vždy bude mým skutečným domovem na této planetě, se znovu plížila skrz mé myšlenky.


Jen zkontrolovat. Jen vidět, že je v pořádku a v bezpečí a šťastná. Nezasahovat. Nikdy by se nedozvěděla, že tam jsem…


Ne. Zatraceně, ne.


Telefon se znovu rozvibroval.


"Sakra, Sakra, sakra." Zavrčel jsem.
Domníval jsem se, že bych ho mohl použít jako rozptýlení. Trhaným pohybem jsem telefon otevřel a povšiml jsem si čísla s prvním šokem, který jsem pocítil za poslední půlrok.
Proč by mi Rosalie volala? Byla jedinou osobou, která si pravděpodobně užívala mou nepřítomnost.
Musí tu být něco skutečně v nepořádku, pokud se mnou potřebuje mluvit. Náhle jsem se strachoval o mou rodinu, udeřil jsem do tlačítko na přijmutí hovoru.
"Co?" zeptal jsem se napjatě.
"Och, wau. Edward vzal telefon. Cítím se tak poctěná."


Jen co jsem uslyšel její tón, věděl jsem, že je moje rodina v pořádku. Musela se prostě nudit. Bylo obtížné uhodnout její motiv bez jejích myšlenek jako vodítka. Rosalie nikdy neměla moc rozumu pro mě. Její motivy byly obvykle založené na té nejkomplikovanější podobě logiky.


Zaklapl jsem telefon.
"Nech mě o samotě." zašeptal jsem k nikomu.
Ovšem telefon se rázem znovu rozvibroval.
Bude volat do té doby, než mi předá jakoukoli zprávu, se kterou mě hodlá naštvat? Pravděpodobně. Trvalo by měsíce, než by se unavila touhle hrou. Pohrával jsem si s představou nechat ji znovu vytáčet mé číslo po příští půl rok…a potom jsem si povzdechnul a zase vzal telefon.
"Pokračuj s tím."
Rosalie spěchala se slovy. "Myslela jsem si, že by jsi chtěl vědět, že je Alice ve Forks."
Otevřel jsem oči a zíral na shnilý dřevěný trám tři palce od mého obličeje.
"Cože?" můj hlas byl nevýrazný, prostý citu.
"Ty víš, jaká Alice je -- myslí si, že ví všechno. Stejně jako ty." Rosalie se zachichotala bez stopy humoru. Její hlas měl nervózní náboj, jako kdyby byla náhle nejistá ohledně toho, co dělala.
Ale můj vztek mě zatvrdil na tož, abych se staral o to, co bylo Rosaliiným problémem.
Alice mi odpřísáhla, že bude následovat můj příklad pokud jde o Bellu, třebaže nesouhlasila s mým rozhodnutím. Slíbila, že nechá Bellu o samotě…po tak dlouho jako já. Zřejmě si myslela, že nakonec ukončím tu bolest. Možná o tom má pravdu.
Ale já jsem ji neukončil. Zatím. Tak co dělá ve Forks? Přál jsem si zakroutit tím jejím vychrtlým krkem. Ne že by mě Jasper nechal přiblížit se k ní, jakmile by zachytil závan vzteku zhasil by mě…
"Jsi tam ještě, Edwarde?"
Neodpověděl jsem. Stlačil jsem si hořen nosu konečky prstů, uvažoval jsem, jestli je možné pro upíra, aby dostal migrénu.
Na druhé straně, jestli se Alice už vrátila…
Ne. Ne. Ne. Ne.


Dal jsem slib. Bella si zaslouží život. Dal jsem ji slib. Bella si zaslouží život.
Opakoval jsem si slova jako mantru(pozn.magické, posvátné slovo, jehož opakováním se v józe dosahuje soustředění, rozeznění hlasem na jednom tónu), pokoušel jsem se pročistit si hlavu od té lákavé představy Belliného tmavého okna. Vchodu k mému jedinému útočišti.


Bezpochyby bych se musel plazit, kdybych se vrátil. Nevadilo by mi to. S radostí bych mohl strávit desetiletí na kolenou, kdybych byl s ní.
Ne, ne, ne.
"Edwarde? Nezajímáš se ani proč tam Alice je?"
"Nijak zvlášť."
Rosaliin hlas se teď stal trošku samolibým, potěšeným, nepochybně proto, že si vynutila odpověď ode mě. "No, pochopitelně, ona tak úplně neporušila to pravidlo. Chci říct, ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí."
Pomalu jsem zamrkal očima. Bela odešla? Mé myšlenky kroužili dokola nečekané představy. Ještě nematurovala, takže se musela vrátit ke své matce. To bylo rozumné. Měla by žít ve slunečním světle. To bylo rozumné, že byla schopná udělat za sebou tlustou černou čáru.
Pokusil jsem se polknout, ale nemohl jsem.
Rosalie se zvonivě zasmála nervózním smíchem. "Takže nemusíš být na Alici naštvaný."
"Takže, proč jsi mi zavolala, Rosalie, pokud ne dostat Alici do potíží? Proč mě otravuješ? Ugh!"
"Počkej!" řekla, vycítila, správně, že jsem schopný ji znovu zavěsit. "To není to, proč jsem volala."
"Tak proč? Řekni mi to rychle, a pak mě nechej o samotě."
"No, tak tedy…" zaváhala.
"Vymáčkni se Rosalie. Máš deset vteřin."
"Myslím si, že by ses měl vrátit domů." Prohlásila Rosalie ve spěchu. "Jsem unavená z toho, jak Esme truchlí a Carlisle se nikdy nezasměje. Měl by ses stydě za to, co jsi jim udělal. Emmett tě po celou dobu postrádá a to mi začíná lézt na nervy. Máš rodinu. Dospěj a přemýšlej o něčem kromě sebe."
"Zajímavá rada, Rosalie. Dovol mi ti povědět krátký příběh o hrnku a konvici…"
"Já na ně myslím, na rozdíl od tebe. Nezajímáš se o to, jak moc ubližuješ Esme, pokud ne někomu jinému? Ona tě miluje víc než ostatní z nás, a ty to víš. Vrať se domů."
Neodpověděl jsem.
"Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí, ty se z toho dostaneš."
"Forks nikdy nebyl problém, Rosalie," řekl jsem, pokoušel jsem se být trpělivý. Co říkala o Esme a Carlisleu to uhodilo na citlivou strunu. "Jen proto, že Bella" - bylo těžké vyslovit její jméno nahlas - "se přestěhovala na Floridu, to neznamená, že jsem schopný… Podívej, Rosalie. Opravdu mě to mrzí, ale, věř mi, neudělalo by to nikoho šťastnějšího, kdybych tam byl."
"Um…"
Znovu nastalo to nervózní zaváhání.
"Co je to, co jsi mi nepověděla, Rosalie? Je Esme v pořádku? Je Carlisle ---"
"Jsou v pořádku. To jenom…dobře, neřekla jsem, že se Bella přestěhovala."
Nepromluvil jsem. Přejížděl jsem si náš rozhovor v hlavě. Ona, Rosalie řekla, že se Bella přestěhovala. Řekla: …ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí. A potom: Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí… Takže, Bella není ve Forks. Co myslela tím, že se Bella nepřestěhovala?
Pak Rosalie znovu spěchala se slovy, tentokrát je říkala skoro rozhněvaně.
"Nechtěli ti to říct, ale já si myslím, že je to hloupé. Čím rychleji se z toho dostaneš, tím dříve se věci mohou vrátit do normálu. Nač tě nechat smutně procházet temnými kouty světa, když to není nutné. Můžeš se vrátit domů. Zase můžeme být rodina. Je po všem."
Moje mysl se zdála, že je porouchaná, nesouvislá. Nedokázal jsem pochopit její slova. Je tady něco velmi, velmi evidentního v tom, co mi řekla, ale neměl jsem tušení, co to je. Můj mozek si pohrával s tou informací, vytvářel z ní zvláštní, nesrozumitelné představy. Absurdní.
"Edwarde?"
"Neporozuměl jsem tomu, co jsi říkala, Rosalie.
Dlouhá pauza, délka několika lidských tepů.
"Ona je mrtvá, Edwarde."
Delší pauza.
"Je mi to…líto. Myslím si, že máš právo se to vědět. Bella…skočila z útesu před dvěma dny. Alice to viděla, ale bylo příliš pozdě něco udělat. Myslím, že by pomohla, ačkoliv by nedodržela slovo, kdyby v té věci měla čas. Vrátila se, aby udělala, co může, pro Charlieho. Víš, jak se o něj odjakživa starala ---"
Telefon zmlkl. Trvalo mi několik vteřin, abych to pochopil, abych ho silou vypnul..
Dlouho jsem seděl v prašné temnotě, přimrazený na místě. Bylo to jako kdyby čas skončil. Jako kdyby se vesmír zastavil.
Pomalu, pohybujíc se jako stařec, zapnul jsem znovu telefon a vytočil číslo, u kterého jsem si slíbil sobě, že na něj nikdy znovu nezavolám.
Pokud to bude ona, zavěsím. Pokud to bude Charlie, získal bych informaci, kterou jsem potřeboval, prostřednictvím lsti. Ověřil bych si nesprávnost Rosaliina nechutného vtipu, potom bych se vrátil ke své prázdnotě.
"Swanovi." Odpověděl hlas, která jsem nikdy předtím neslyšel. Mužský chraplavý hlas, hluboký, ale pořád mladiství.
Nezarazil jsem se, abych popřemýšlel o důsledku toho.
"Tady je Dr. Carlisle Cullen," řekl jsem, dokonale jsem napodobil hlas mého otce. "Mohl bych prosím mluvit s Charliem?"
"Není tady." odvětil hlas, byl jsem neurčitě překvapený nad zuřivostí v něm. Slova byla téměř zavrčení. Ale to nebylo důležité.
"Dobře, kde potom je?" dožadoval jsem se, začínal jsem být netrpělivý.
Nastala krátká pauza, jako kdyby ten cizinec chtěl ty informace zatajit přede mnou.
"Je na pohřbu." odpověděl konečně kluk.
Zase jsem zaklapl telefon.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 HanisShka Twoje SB ♥MTMMMMMR♥ HanisShka Twoje SB ♥MTMMMMMR♥ | Web | 10. března 2009 v 11:22 | Reagovat

Ach!!! TA ROSE JE ALE MRCHA!!!:(:( MĚLA JEŠTĚ CHVÍLI POČKAT:(

2 Lilly Lilly | 19. března 2009 v 14:58 | Reagovat

Ja si to nemyslím, že Rose je mrcha. Podľa mňa bolo on nej také ..... ona len chcela mať rodinu  znovu pohromade. Aby boli všetci šťastný. A navyše. Neni jej chyba, že Alice zle videla! Ona len povedala, čo sa dozvedela od Alice a chcela to povedať Edwardovi ako prvá. Iba chcela aby sa vrátil, nič viac! A mimochodom. Mohlaby Stephany napísať už aj ostatné knihy z Edwardovho pohľadu. Už sa neviem dočkať aj ostatných častí.

3 ....no ja ....no ja | 3. dubna 2009 v 16:09 | Reagovat

...ale alicine  vizie su nepresnee tak naco rosalie trepla edwardovi ze fakt skocila a ze fakt zomrela....ked to nebolo iste...jo sakra je to mrcha....ale ono sa to spravi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama